Poslední vlak do Ealing Broadway

#3 díl z cyklu Tohle se mi rozhodně nestalo. Trochu nostalgická vzpomínka na londýnské metro, ten bizarní svět žijící si svým vlastním životem a řídící se svými vlastními pravidly, ve kterém jsou cestující jen nechtění vetřelci.

Jeli jste někdy pražským metrem? Ať už si o něm myslí, kdo chce, co chce, je rozhodně lepší než drtivá většina evropských podzemek. A vždycky bude lepší než ta bratislavská, jestli tam kdy jaká vznikne.

Výdobytek vrcholného socialismu. Původně to měla být jen podzemní tramvaj, ale nakonec z toho udělali nefalšované supermoderní metro, které s velkou pompou vyjelo v tou dobou řádně zastaralých vagónech na počátku v té době stále ještě moderní normalizace. Staré stanice linky A patří svojí střídmou elegantní jednoduchou kulatostí k těm nejkrásnějším, na které můžete v Evropě narazit.

Když vylezete z vagónu, dáte se doprava nebo doleva a jdete ke schodům. Většinou to jinam nejde. Ztratit se? Nesmysl! I když vlastně znám pár takových expertů. Nicméně navigace je povětšinou jednoduchá a intuitivní. Nedorazit, kam potřebujete? Jen když někdo skočí pod vagón. Nebo tisíciletá voda zaplaví Prahu. Pražské metro, jednoho by unudilo svojí fádní spolehlivostí. Naštěstí jsem se na nějaký čas přestěhoval do Londýna. A o zážitky najednou nebyla nouze.

Jistě víte, že londýnské metro je nejstarším na světě. Možná ale nevíte, že první linka tamního metra byla otevřena už v roce 1863, o sto jedenáct let dříve, než ta pražská. No, a od té doby se tam toho… no moc nezměnilo. Jasně, místo parních mašin tam teď jezdí elektrické. Jenže lidé od té doby strašně vyrostli, a ještě víc ztloustli, a taky se hrozně namnožili. Přičemž ale tamní vagóny se nezvětšily snad ani o píď, protože by se do tehdy proražených tunelů nevešly. Takže, když jedete ve špičce londýnským metrem, pokud už se do vagónu konečně nacpete, což se vám v případě předchozích tří souprav nepovedlo, stojíte někomu na noze zkřivený s hlavou vybočenou do pravého úhlu kvůli sešikmeným stropům vagónů. Stejně tak zůstala téměř původní malá nástupiště a stanice, takže v některých přední a zadní část soupravy při zastavení zůstává v tunelu a první a poslední vagón otevírá jen jedny dveře, kterými se dá vystoupit na úplný okraj nástupiště. Hotová rozkoš, tenhlecten podzemní svět.

Co už na londýnském metru bylo méně skvělé, byla cena. Když se nedávno začalo v Praze mluvit o tom, že by se roční jízdenka na MHD mohla zdražit o pětikilo na strašlivé čtyři tisíce korun, Pražané začali na internetu houfně hledat, co je to cep, a jak na něj natlouct hřeby, ve vzduchu visela další defenestrace. Před těmi téměř deseti lety jsem nechával za londýnskou městskou hromadnou do čtvrtého pásma (z devíti) v průměru třiatřicet tisíc korun ročně. A to byl, prosím pěkně, super výhodný studentský kupón.

Na druhou stranu za ty prachy člověk dostal fakt hromadu zážitků. Kromě toho, že jste se vrátili v čase, tak jste měli i možnost na vlastní kůži vyzkoušet stále fungující kulturní technickou památku. Bylo to něco jako když v Praze hledáte některý z fungujících páternosterů, kterým byste se projeli, aniž byste se jím vlastně chtěli kamkoli dostat.

Čeho se vám za tu cenu také dostalo do sytosti, byla kultura. Všudypřítomní buskeři byli běžně za příplatek, ovšem v ceně jízdenky byl třeba jeden takový týpek z TfL (Transport for London – tamní Dopravní podnik), který téměř každé ráno, co jsem jezdil do školy, na přestupní stanici Leicester Square řídil davy lidí, aby se navzájem neušlapaly. Vypadal jak nějaký jamajský MC, chyběl mu už jen joint u huby a duhová čepice na jeho jinak zdredatělé hlavě. Chodil po nástupišti a do vysílačky napojené na místní rozhlas rappoval pokyny pro výstup a nástup, přestup a zástup, ústup a postup, dokonce do toho byl schopný zakomponovat i legendární Mind the Gap hlášení (bacha na díru mezi nástupištěm a vlakem, kouše). Upřímně si myslím, že jeho každoranní snaha byla naprosto marná, nicméně kdokoli v té době na oné stanici nastupoval, vystupoval nebo přestupoval, tak mu tenhle srdečný týpek vyčaroval na obličeji pořádný rohlík. A to stálo za to. Kdyby nějaký zaměstnanec DP HMP zkusil něco podobného v Praze, do pěti minut by na něj přišlo tucet stížností, jak si může za naše jízdné dovolit v práci zpívat, a ještě tím dělat lidem radost, hajzl jeden.

Jo, za ty prachy si člověk užil i trochu toho vzrušení. Dva roky v Londýně a z metra mě pětkrát evakuovali. Většinou to byly takové blbosti jako nahlášená (naštěstí jen fiktivní) bomba, skutečný požár atp. Tušíte, kolikrát se mi tohle stalo v Praze? První londýnská evakuace mě trochu vyděsila. Ale protože většina lidí kolem mě prchala v absolutním klidu, přesně v duchu typicky anglického Keep Calm and Carry On, tak mě z toho veškeré vyděšení celkem rychle přešlo. Když se mi to stalo už potřetí, byl jsem s to jasně rozpoznat, kteří z mých spoluevakuovaných byli vyplašení turisti, a kdo byl místní. Protože jsem to už v tu dobu bral za součást zdejšího koloritu, dával jsem si jako pravý anglický gentleman s ejakuací pěkně na čas.

S podobnými zážitky a postřehy bych mohl pokračovat hezkých pár stránek, neboť ono dostat se z místa A do místa B v případě londýnského metra bylo vlastně jen takové příjemné zpestření. Já jsem se chtěl ale primárně podělit o jeden konkrétní zážitek z tamní District Line, kterou jsem používal nejčastěji.

District line, zelená. Měla šest konečných na šesti ramenech. Směrem, kde jsem bydlel, v západním Londýně, se jednalo o čtyři konečné, směrem do centra, z místa, kde jsem bydlel, to byly dvě konečné, přičemž z mého ramene to naštěstí jezdilo vždy jen na Upminster.

Cesta do centra tak byla celkem v pohodě. Horší to bylo zpět. Až po Earl´s Court jsem si musel dávat fakt bacha, do jakého vlaku lezu. Přičemž po těch samých kolejích, po kterých jsem se postupně posouval ke svému tehdejšímu domovu, jezdily a občas i stavěly soupravy slavné Piccadily Line, která tím směrem měla naštěstí jen dvě konečné na dvou samostatných ramenech. Aby to náhodou někoho nemátlo.

Ne, že by na tom bylo něco divného, to jsem znal z Prahy z tamních tramvajových linek, jenže pražské tramvaje, bez ohledu na to, o jakou linku se jednalo, na každé zastávce, kterou projížděly, i zastavily. Ale tady ne. Ač třeba několik linek sdílelo stejné koleje a projíždělo stejnými zastávkami, každá linka zastavovala jen na některých. Takže ona slavná Picaddily třeba tři zastávky vynechala, pak na dvou za sebou zastavila, aby dvě další vynechala, a tak dále. Jistě za tím byla nějaká logika. Musela! Určitě.

Určitě? Čest všem nešťastným turistům, kteří se někdy snažili dostat pomocí metra na letiště v Heathrow. Znám lidi, kteří mají tak vyvinutý orientační smysl, že jsou schopni se ztratit i na maloměstě, ve kterém celý život žili. Jeden den s londýnskou městskou hromadnou a tihle lidé musí bezpodmínečně končit na dně Temže utopeni v čirém zoufalství.

Hned na začátku jsem se naučil, že nejblíže domovu mě dostanou vlaky do Ealing Broadway nebo do Richmondu, přičemž ale posledních pár stanic musím bezpodmínečně sedět v tom druhém, neboť jsem vystupoval zastávku před Richmondem, v Kew Gardens. Jestli jste byli někdy v Londýně, do Kew jste možná zavítali. Je tam národní archiv, který tedy není moc zajímavý. Je tam ale i slavná botanická zahrada zapsaná na seznamu UNESCO, ta už zajímavá je. No, a pak jedna kuriozita, je tam pohřbená Margaret Thatcherová. Ne v té botanické zahradě, normálně na hřbitově. Další kuriozitou jsem tam býval já.

Z opatrnosti jsem zpočátku vždycky lezl jenom do vlaků směr Richmond. Jednoho dne jsem se ale rozhodl být odvážný, přeci jen jsem tam žil už více než rok, a tak jsem nabyl dojmu, že se v tamním systému metra vyznám. Mazácky jsem na cestě z centra nastoupil do vlaku do Ealing Broadway, protože se mi nechtělo čekat trapných deset minut, až pojede ten s nápisem Richmond.

Kouknul jsem na plán metra, do Hammersmithu je to v pohodě, tam nebo na některé ze tří dalších stanic za ním vylezu a přelezu do vlaku na Richmond, a jsem v suchu. Tohle zpestření mě trochu zabaví. Plán to byl dobrý. Né, že ne.

Londýnské metro má jednu hrozně zákeřnou vlastnost, přestože se oficiálně jmenuje Underground, což lze do češtiny přeložit hezkým slovem podzemka, více než polovina kolejí a stanice se nachází nad zemí, takže za okny ubíhající pitoreskní domečky, cihlově rudé továrny, vzdálené brutalistní paneláky, občas řeka, mají tendenci strhávat na sebe neustálou pozornost. A tak se stalo, že zamyšlen s pohledem upřeným na svět za oknem jsem si uvědomil, že jsem dorazil do Hammersmithu až v momentě, kdy se zavřely dveře a vlak se dal zase do pohybu. Nevadí, vystoupím na další zastávce.

Když vlak začal brzdit, neváhal jsem, vyskočil jsem střelhbitě na všechny dvě a čekal poslušně u dveří. Vlak zastavil, dveře se otevřely, vystoupil jsem, dveře se zavřely, vlak odjel na Ealing Broadway. Nikam jsem se nehrnul, zůstal jsem na nástupišti, vlak do Richmondu byl přeci necelých deset minut za mnou.

V dálce drnčel vlak. Zvedl jsem oči, hned podle tvaru jsem poznal, že to je fialová Piccadily. Měla menší a výrazně zkosenější vagóny než District, protože projížděla pod centrem ve starších a menších tunelech. Tenhle vlak jel na Heathrow. Piccadily zastavila, lidi vystoupili a nastoupili, odjela. Následující vlak byla zelená District Line. Hurá! Když se přiblížil, čtu Ealing Broadway. Ok. Třeba tenhle ten Richmondskej předjel z jiného ramene. Čekal jsem dál. Další vlak byla zase fialová, Piccadily tentokrát do Uxbridge. Další vlak, zelená. Když se přiblížil, zase vidím Ealing Broadway. No do prdele, pomalu ztrácím trpělivost. Přeci jen byla neděle večer, začalo se stmívat a já tam stál už dobrou půlhodinu, možná dýl, víkendové vlaky nejezdily tak často. A taky jsem dostával hlad. Když mě následně minuly dva vlaky na jedno z největších londýnských letišť, a pak přijel zase ten do Ealing Broadway, začal jsem být už trochu nervózní. Třeba se ten Richmondský rozbil, napadlo mě. Ne, opravdu to nebylo tak nepravděpodobné, neminul den bez nějaké výluky nebo poruchy.

A tak jsem se z opatrnosti odebral konečně k plánu metra. Kouknu se, kde jsem. Hele, Acton Town, to je… to je dvě zastávky za odbočkou na Richmond! To znamená, že vlak na Ealing Broadway z Hammersmithu, kde jsem zapomněl vystoupit, minul čtyři zastávky, na kterých z nějakého důvodu nestavěl, a vysadil mě až tady. Jak mám z toho plánu pochopit, že tenhle vlak někde nestaví, když podle vyobrazení na plánu metra by měl stavět všude?!? Grrr!

Přeběhl jsem rychle na druhou stranu kolejiště. Měl jsem tentokrát štěstí, zelená jela téměř vzápětí, a teď bylo jedno kam. Naskočil jsem do vlaku a sledoval, jak další čtyři zastávky zpátky zase jen projíždíme, přičemž jsem se divil sám sobě, jak bylo možné, že jsem je cestou tam přehlédl, přestože jsem celou dobu čuměl ven z okna. Konečně jsem vystoupil v Hammersmithu, kde jsem téměř před hodinou nevystoupil, přešel nástupiště a čekal zase na vlak do Richmondu.

Jeden se blíží! Jako naschvál očekávám Piccadily, ale podle tvaru je to zelená District line, hurá! Když se přiblíží, vidím zářící nápis Ealing Broadway. V tu chvíli jsem se cítil trochu jako Mojžíš. Ztratit se a bloudit čtyřicet let na tak prťavý poušti jako byla ta Judská, která má shodou okolností téměř stejnou rozlohu jako současný Londýn, na to musí být člověk vyloženě talent.

Do Kew Gardens jsem se nakonec dostal, s více než hodinovým zpožděním. Což nebylo nic, s trochou smůly jsem tam také mohl čekat doteď. V Ealing Broadway jsem samozřejmě nikdy nebyl. Kdo ví, jestli vůbec existuje? Nejspíše jde jen o výmysl Britského institutu na matení cizinců.

Tohle se mi samozřejmě nestalo. Jak by mohlo, takhle se nechat napálit.

Poslední vlak do Ealing Broadway

Cheopsova skříň

#2 fejeton z cyklu Tohle se mi rozhodně nestalo

Chodit s holkou je všeobecně považováno za docela fajn záležitost. Předpokládám samozřejmě, že to platí i obráceně. Obvykle jsou s tím spojeny nějaké ty radosti, ale samozřejmě i starosti. Třeba jako snaha jí vysvětlit, že tu novou skříň, kterou mermomocí chce, ve skutečnosti nepotřebuje. Místo toho jsem jí zkusil navrhnout, že místo skříně by bylo do jejího již tak nevelikého bytu mnohem lepší pořídit sušičku na prádlo.

My muži, jako bytosti rozumu, zkoušíme argumentovat praktičností. Ženy, jak je známo, jdou na všechno hlavně přes pocity. Moje snaha vysvětlit, že sušička kromě té skvělé vlastnosti, jíž je sušení mokrého prádla, zabírá mnohem méně místa než taková skříň, a co je nejdůležitější, dorazí většinou již v celku, dopadá na úrodnou půdu jen částečně.

Vyzdvihuji proto její multifunkcionalitu a poukazuji na naprosto zřejmý fakt, že taková sušička tedy nejen suší, na rozdíl od sušáku na věčně vlhké lodžii, ale můžete v ní usušené prádlo následně i rovnou nechat, podobně jako na sušáku na věčně vlhké lodžii, a tak dokáže celkem slušně suplovat roli skříně. Voilà! Ano, je fakt, že když se potom chcete obléct, celý proces sice trochu připomíná losování Šťastných deset, případně ruskou ruletu, protože když ve snaze z ní vylosovat trenýrky po ránu s očima slepenýma ospalky už po sedmé vytáhnete podprsenku, tak se máte chuť zabít. To ano. Ale pokud má člověk trochu hravou povahu, jako třeba já, dokáže i z této zřejmé nevýhody udělat přednost a náležitě si ji užít. Pečlivě připravenou argumentaci ušetřeným časem, který nebude potřeba vynakládat na žehlení, skládání a přeskládávání oblečení do skříně, která tím pádem prostě není vůbec potřeba, by zajisté ocenil i takový rétor, jako byl Cicero (který na tohle měl mimochodem otroky), nicméně na moji přítelkyni nezabrala.

Skříň chce. Dokonce si ji už vybrala. Je to její byt, koupí si ji sama. Tak, ať jí do toho nekecám. Samozřejmě. Proč se mě vůbec ptá? Ne, to nebyla řečnická otázka.

Dobře, dobře, kup si, co chceš. Její 2KK mi přišlo už tak trochu malý pro dva lidi, ale jednu skříň to asi ještě snese. Zvláště pak, když jsem si znovu vyslechl, jak její babička žila v 1+1 se svými rodiči, manželem, dvěma dětmi, a sestrou s jejím manželem, a jak na to do teď s láskou vzpomíná. Na to si ona musela znovu vyslechnout, že zlatý věk socialismu je naštěstí už dávno pryč.

Nakonec jsem byl požádán, jestli bych jí nepomohl skříň dopravit do bytu, a pak jí asistoval s jejím skládáním. Tvrdila, že by si to udělala sama, čemuž jsem věřil, neboť je to neuvěřitelně samostatná a schopná moderní žena, která disponuje řadou výjimečných talentů, třeba jako psát legislativní návrhy a nejroztodivnější právní fabulace, které jsou tak pečlivě formulované, že jim téměř nikdo nerozumí, ovšem postrádá prostorovou představivost, tudíž dešifrovat návod na sestavení skříně, který je složen výhradně z obrázků, by pro ni mohl být nepřekonatelný problém.

Nic nepotěší muže tak, jako vědomí toho, že ho žena potřebuje. A v dnešní postfeministické době je takových okamžiků čím dál tím míň. Tudíž jsem nadšeně souhlasil. Mé nadšení nebylo evidentně zcela patrné, neboť mi řekla, že si tu skříň teda klidně sestaví sama, ale ode mě bude aspoň potřebovat, abych jí podle plánu říkal, co má dělat. Aby ona montovala, skládala, šroubovala, zatloukala a montovala, a já bych jenom četl obrázky? To teda ne, já ti tu skříň smontuju!

Jsou komody, skříňky, skříně, větší skříně, velké skříně a šatní skříně. No, a pak je tu ještě ta věc, kterou z malého náklaďáku složili dva týpci před vchod paneláku. A ujeli. „To se ti do bytu nemůže v životě vejít,“ povídám a vyděšeně se rozhlížím po bezpočtu různých pečlivě zabalených krabic. To její „ale, prosím tě,“ mě bude pronásledovat do konce života.

Postupně jsem jednotlivé kusy nanosil k výtahu. Zdejší výtah je velmi svérázný kus techniky. Několik let po sobě zvítězil v soutěži o nejpomalejší výtah Střední Evropy. Loni skončil jen těsně druhý. Za běžné situace jenom morbidně chromí nevyužijí služeb přilehlého schodiště. Kdejaký sto let starý páter noster je oproti tomuhletomu hotový Usain Bolt mezi výtahy. V širší světové konkurenci se o stupně vítězů rval s proslulými izraelskými šábes výtahy. Neslyšeli jste o nich? Výtahy, které o šabatu jsou naprogramovány tak, aby zastavily v každém patře. Což je hrozně skvělé, když vás ve třiadvacetipatrovém hotelu ubytují do čtyřiadvacátého (několikrát se mi poštěstilo bydlet v patře, kam ani výtah nejezdil, byly tam v přístavku na střeše kutlochy pro personál, a ne, já jsem nebyl personál) a vy do něho v dobré víře v přízemí omylem nastoupíte. Někdy kolem desátého patra mi začalo docházet, že asi bude něco špatně. No nic, jsem přesvědčen, že jednoho dne se na kladenský výtah budou jezdit dívat turisti, jako na místní technickou kuriozitu okresního významu.

Čas od času je ale potřeba ho vzít na milost, přeci jen jsme bydleli až pod střechou. Bydlet v sedmém patře s sebou nese řadu výhod. Například máte krásný výhled. A skutečně, z oken lodžie je vidět zbytky parádní Poldovky a místní teplárnu s neustále čadící chladící věží. Za velmi dobré viditelnosti, a když teplárna nevyrábí přízemní mraky, můžete v dálce zahlédnout dokonce Ještěd, v jiných dnech je ale vidět alespoň Říp, Sedlo, nebo Malý a Velký Bezděz. Nevýhodou je, že během léta je tam jako ve skleníku. A protože se léta u nás prodlužují, normálně bydlet se tam dá jen v zimě. Kdy málokdy bývá vidět dál než na tu Poldovku.

Abych si ušetřil hromadu práce, využil jsem tedy zcela logicky služeb zdejšího zpomaleného výtahu. Naplnil jsem ho krabicemi, zmáčkl sedmičku, a rychle vyskočil ven. Pak jsem vyšel do sedmého patra a čekal.

Slyšeli jste někdy o dilataci času? Přesně to se začne dít, když se dá výtah do pohybu. Rozjíždí se tak pomalu, že se spolu s ním zpomaluje i čas, který plyne oproti mnohem rychleji se pohybujícímu objektu, mně na schodech, o tolik pomaleji, že by si zasloužil pozornost experimentálních fyziků z Akademie věd.

Tři nekonečné cesty, a většina budoucí skříně byla nahoře rozeskládaná všude po bytě. Průser byl, že dole zůstaly dva kusy, které byly tak široké, že se do výtahu nevešly ani napříč. O takhle malinkatej kousíček!

Co v tom sakra je? Tyto krabice nejenže byly větší, ale i výrazně těžší než ostatní. „To budou asi zašupovací dveře se zrcadly,“ slyším. K čemu je na skříni zrcadlo? Hned z několika důvodů, tak zaprvé například opticky zvětšuje jinak malý byt, ve kterém je ale právě díky přítomnosti nové skříně se zrcadlem paradoxně ještě o to méně místa. No a za druhé…. teď nějak nevím.

Dobře. Dveře se zrcadlem. Budu si muset dát pozor, neboť zrcadla mají takovou nepěknou vlastnost, že se po nich požaduje, aby zůstala vcelku. V opačném případě to má docela zásadní vliv na jejich funkci. Tudíž můj následný výstup na Mount Panelák s hrozivě neforemnou krabicí, ve které byly dveře od skříně, do nichž byla vsazena zrcadla, byl ztěžován, když pomineme již tak nestoudnou hmotnost a špatně uchopitelné rozměry, neustálým strachem o to, abych do něčeho nevrazil, a to blbý zrcadlo nerozbil.

Když jsem míjel třetí patro, začal jsem tak nějak tušit, jak se asi cítili egyptští otroci při stavbě pyramid. Už jenom chybělo, aby mi nad hlavou někdo práskal bičem. První velká krize přišla v pátém patře, kdy jsem ji málem upustil. Musel jsem si na chvíli odpočinout. Druhá krize přišla v šestém patře, no a třetí poslední v patře sedmém.

„Seš v pořádku? Seš úplně bílej,“ povídá moje holka s neskrývanou obavou v hlase. „Arghthg,“ povídám já, což mělo znamenat něco jako, „jo, jsem v pohodě, úplná brnkačka.“ S druhým kusem mi šla raději pomoct.

Konečně bylo všechno v bytě a vybalené z krabic. Čas se pustit do montování. Vždycky, když jsem dostal nějaký kus elektroniky nebo nějakou komplikovanější hračku, můj táta trval na tom, abych si k tomu přečetl návod, nebo příručku. Já na to pfff, a vždycky jsem mávnul rukou, že tyhle věci jsou intuitivní, to je jasný, jak se to dává dohromady, jak to funguje, což ho samozřejmě vždycky strašně vytáčelo. A tak to bylo v naprostém pořádku, děti mají v popisu práce vytáčet svoje rodiče.

No, jestli si teď myslíte, že jsem se do stavby skříně pustil, aniž bych otevřel návod, tak bych vás rád ujistil, že zase takový idiot nejsem. Jasně, že to byla první věc, kterou jsem otevřel. A pak jsem začal počítat. Jen inventura všech dílů, šroubků, hřebíčků, šroubů, … mi zabrala asi tři čtvrtě hodiny. Moje holka z toho trochu kvetla. Byla hrozně znuděná, že se její vysněná skříň ještě nestaví, a nervózní, kdy se do toho konečně dám. Asi desetkrát mi zopakovala, že to nemusím počítat, že tam vždycky všechno je. Já nedbal, jen abych mohl po tři čtvrtě hodině vítězoslavně zvolat, že teď na sto procent víme, že tam skutečně všechno je. A dal jsem se konečně k úlevě všech přítomných nás dvou do práce.

O tři hodiny později a tři stránky návodu dál jsem narazil. Do prdele, to do sebe nepasuje! Chystal jsem se začít skládat velké kusy dohromady. Ale někde se stala chyba. Kroutíce hlavou jsem zalistoval o další tři stránky dál, abych si teda zjistil, jak to bude pokračovat. Vzpomínáte, jak jsem se ještě před chviličkou chvástal, že jsem se do návodu podíval? Podíval, ale jen na první stránky. Kdybych si ho prolistoval celý, kdybych si ho prolistoval celý, tak bych třeba zjistil, že jsem ho celou dobu držel obráceně, tudíž všechny předšroubované šroubky a takové ty kolíčky, a příčky, jsem měl na jiných místech, než měly být. V tu chvíli jsem začal spatřovat další výhodu v tom mít byt v sedmém patře. Člověk nemusel aspoň nikam daleko, když se rozhodl, že se potřebuje zabít.

Moje holka se mi tehdy asi deset minut strašně smála. Nakonec jsem se musel smát taky. Některé kusy jsem tedy zase rozebral a předělal. Tahle legrace mě stála naštěstí jen necelou hodinu času. To bylo skoro jako jedna cesta zdejším výtahem.

O téměř dvě stě sedmnáct let později skříň konečně stála. A mě hrozně těší, že to všechno nebylo zbytečné. Až pojede někdy na Kladno obdivovat proslulý výtah, vystoupejte (záměrně neradím vyjeďte) do sedmého patra a věnujte trochu svého obdivu i památné skříni se dvěma zrcadly. Je to takový můj hotový non omnis moriar.

Ale, jak jistě tušíte, tohle všechno se mi samozřejmě nestalo.

Cheopsova skříň

Kulový očkování aneb Největší akce v dějinách vakcinace

#1 fejeton z dokumentárního cyklu Tohle se mi rozhodně nestalo

Během studia na vysoké škole jsem se naučil řadu více či méně důležitých dovedností, které se mi pak více či méně podařilo využít i v praktickém životě. Nikdy by mě ale nenapadlo, že někdy v budoucnu zužitkuji zkušenost se zápisem předmětů na začátku každého semestru, kdy se minutu po půlnoci přihlásí celá fakulta k univerzitnímu serveru, aby si studenti v líté virtuální pranici, která se skládala převážně z nekontrolovatelného mačkání klávesy F5 (aktualizuj stránku) jednou rukou, a zběsilém pohybu myši druhou rukou, urvali pro sebe alespoň pár předmětů, na které chtěli nebo nedej bože museli chodit, a to ještě v časech, kdy se jim nekřížily, případně nedej rektor, aby jim třeba náhodou na sebe logicky navazovaly. Pokud jste někdy chodili na českou veřejnou vysokou školu, jistě víte, o čem mluvím.

Nikdy by mě nenapadlo, že o patnáct let později prožiji toto absurdní deja vu znovu. Tentokrát se ovšem mělo ve zběsilé a zoufalé snaze utkat na obdobně šíleném a nepřipraveném kolbišti pár set tisíc lidí, aby možná a snad zachránili život svých dědeček a babičků. Nebo je alespoň co nejdříve vrátili do jakéhosi normálu… ať už to znamená cokoli. A s tím vlastně i svoje životy.

No, asi nemá cenu se zmiňovat, co všechno bylo špatně… spíš jsem se chtěl podělit o jednu humornou příhodu, která mi samozřejmě v danou chvíli moc vtipná nepřišla. Kdo mě zná, tak by neřekl, že jsem zrovna z nejpečlivějších, leč zdání klame a opak je pravdou. Proto jsem se snažil dopředu připravit. S předstihem jsem chtěl vědět, jaké osobní údaje budou pro registraci potřeba. Nicméně jsem to nemohl nikde pořádně dohledat, web samotný byl před spuštěním přístupný jen pro testování (haha), a já se dostal jen na první stránku, z které jsem věděl, že bude po mě chtít telefonní číslo. No nic, uvažoval jsem logicky (jaká chyba) a opsal si od babičky její rodné číslo. K identifikaci osoby by to mělo stačit, říkal jsem si. Ano i ne.

Když došlo k samotné akci a rozjela se lítá řež, kde každá minuta se počítá, zasekl jsem se hned zpočátku na políčku, ve kterém po mě bylo požadováno číslo pojištěnce. V nápovědě jsem se dočetl, že číslo pojištěnce najdu na řádku č. 6 kartičky pojištěnce. Nic víc. Z toho jsem vydedukoval, že potřebuju kartičku pojištěnce mojí babičky domnívaje se, že číslo pojištěnce je něco jako číslo občanského průkazu, nebo číslo cestovního pasu. Ve stresu a v boji o každou minutu jsem vyskočil v 8:04 od počítače a jenom v trenkách utíkal k mé šestaosmdesátileté babičce, která naštěstí bydlí v domě jen hned vedle. Vzbudil jsem jí a vytáhl z postele, jenom abychom se pustili do hledání její kartičky pojištěnce. Nějakým zázrakem jsem v 8:14 už byl zpět u počítače a z kartičky pojištěnce začal opisovat číslo pojištěnce, jen abych v tu chvíli zjistil, že číslo pojištěnce je ve skutečnosti rodné číslo, které jsem celou dobu měl napsané na papírku hned vedle počítače!!! V tu chvíli jsem myslel na vraždu. Na masovou vraždu! A to jsem se ještě nedostal k rezervacím.

Díky na univerzitě nabyté dovednosti bezohledně mačkat klávesu F5 mě neustálé padání systému zdržovalo jen v omezené míře. Horší to bylo s vypršením platnosti PINu 2. Který tam byl… vlastně proč? Nějakým dalším zázrakem jsem se dokázal proaktualizovat až k nemocnici, kde ještě byly k dispozici kapacity, a která není od nás ani moc daleko, jen abych si za zvuku neexistujících fanfár zaškrtl termín očkování už na 26. ledna!!! Haleluja! Jakmile jsem klikl na magickou kolonku zarezervovat, tak to zase spadlo! A už jsem zase myslel na vraždu.

Poučen z předchozí zkušenosti jsem se tentokrát neunáhlil a zkontroloval si raději email, jestli náhodou ona rezervace nezvládla i tak projít. Svatá prostato, zvládla. V emailu jsem měl potvrzení rezervace termínu očkování. Z nějakého důvodu ale až na 16. února!

S nervy na dranc a totálně vyčerpán jsem si zalezl zpět do postele. Šťastný, že těch několik let na univerzitě nebyla ztráta času.

Že celá tato monstr akce byla kvůli tomu, aby se rozebralo nejdříve 2000, poté 5000, nakonec snad 9000 vakcín pro skupinu obyvatel, která čítá cca 450 000 lidí, to už je jen taková třešnička na dortu od pejska a kočičky.

DODATEK: Nakonec přišla potvrzení dvě. Jen to první mi skončilo ve spamu, takže babička byla skutečně rezervována již na 26. ledna, aby se dostavila k podání první dávky. A já byl tak jasnozřivý, po zcela zásadním upozornění jedné dobré duše (díky Moniko), že jsem se do spamu podíval.

DODATEK K DODATKU: Veškerou marnost, kterou předvádějí naši (vy)volení zástupci ve snaze proočkovat obyvatelstvo proti koronaviru, nádherně ilustroval tzv. automatický reminder… email, který mi přišel dva dny před termínem očkování. Jeden by očekával, že tento email je rozesílán primárně pro to, aby připomněl člověku, kdy se má dostavit k očkování. Aby ten systém prostě šlapal!!! Chyba lávky, přátelé, reminder, který přišel mně (a předpokládám i všem ostatním), mi totiž měl za úkol připomenout, že následující den mám poslední šanci rezervaci zrušit! Ne, vážně nekecám (viz. obrázek).

DODATEK K DODATKU DODATKU: S babičkou jsem se dostavil do kladenské nemocnice na očkování přesně dle instrukcí v rezervaci. Všechno šlo jako po drátkách, personál byl naprosto profesionální a hrozně vstřícný. Asi se tohle k nim nedostane, nicméně jim tímto ještě jednou děkuji. Přesně v deset nás sestra vyvolala, vyplnili jsme krátký anamnestický dotazník, paní doktorka kvůli kontraindikaci zkontrolovala léky, které babička užívá, poslechla si ji, následně jí sestra píchla dávku vakcíny i s čipem. Počkali jsme patnáct minut kvůli případně bezprostřední alergické reakci, a protože jediná reakce, která se dostavila, byla zpráva na mém mobilu, že se podařilo úspěšně spárovat přes Muskovu/Gatesovu/Sorosovu (nehodící škrtněte) družici můj telefon s čipem v babičce, jeli jsme domů.

Tohle všechno se mi samozřejmě vůbec nestalo! Jak by taky mohlo, že jo.

Přátelé, pokud jste se u textu výše bavili, a máte pocit, že znáte někoho, koho by také pobavil, neváhejte, a klidně se o něj podělte. Mně to udělá jedině radost. Proto jsem to taky psal, že jo! JB

Kulový očkování aneb Největší akce v dějinách vakcinace

Tohle se mi rozhodně nestalo

Přátelé, kamarádi, lidé,

rozmohl se nám tu takový nešvar, jak jste si jistě všimli, řádí nám tu všude kolem pitomá nálada. No, a protože na pitomou náladu je potřeba se čas od času trochu zasmát, po milých reakcích na můj nedávný příspěvek na fb jsem dostal takový nápad, že bych mohl začít psát fejetony, které ve Vás, upřímně doufám, nějaké to uchechtnutí vyvolají.

V počítači mám již několik námětů, a v hlavě ještě pár dalších, tudíž by to mohlo vydat na takový malý cyklus, který by se mohl jmenovat třeba Tohle se mi rozhodně nestalo. A vy u toho můžete hádat, do jaké míry je to smyšlené, jak moc se to stalo někomu jinému, případně jak moc se to nestalo zrovna mně.

S železnou nepravidelností budu zde, na svém autorském webu, na fb, i na instagramu uveřejňovat jednotlivé příspěvky. Pokud se u nich budete bavit, samozřejmě budu rád, pokud je doporučíte lidem, které máte rádi. Pokud se Vám líbit nebudou, můžete je samozřejmě s klidným svědomím doporučit lidem, které rádi nemáte. Já se s tím srovnám.

Psát budu, dokud budu mít čas, nápady, a dokud to bude někoho zajímat. Čekejte nadsázku, silnou stylizaci, slovní hříčky, pravopisné chyby, (meta)fóry, (doplňte) ad absurdum, no a tak podobně, prostě fejeton. Může se stát, že se po přečtení nějakého příspěvku budete z nějakého důvodu cítit uraženi, nebo dotčeni. V takovém případě se Vám předem omlouvám za to, že je mi to úplně šumafuk.

Jako první uvedu aktualizovanou verzi již jednou nedávno uveřejněného textu reflektujícího zážitek s registrem seniorů k očkování. Aktualizovanou, neboť první dávku má babička již zdárně za sebou. A protože na tento web moc lidí nechodí, budu vše duplicitně zveřejňovat i na instagramu. A přestože fb dost silně filtruje příspěvky, dávat to budu i tam. O jiné platformě, např. klasickém blogu, zatím neuvažuji.

Pitomé náladě zmar!

Tohle se mi rozhodně nestalo

Znovuotevřená knihkupectví a v nich Historie v hádankách

Pandemie je v plném proudu. A tak aby ne úplně všichni chcípli hlady, otevřely se nám před vánoci zase obchody. A spolu s nimi i knihkupectví. Třikrát hurá. Hurá! Hurá! Hurá! A v nich si můžete pořídit novou knihu Historie v hádankách. Bohužel ne úplně ve všech, ale když zavítáte do Dobrovského nebo Kosmase, tak by to klapnout mělo.

A co že je to za knížku? A co s ní mám společného? Na to odpoví přepis anotace, ze zadní strany, kterou jsem psal. Ano, krom toho s ní nemám společného nic. Snad ještě jen že jsem ji četl, líbila se mi a doporučil bych ji.

,,Máte-li rádi historii a myšlenky se vám samovolně zhmotňují ve verších, pak jste sáhli po té pravé knize. Pokud však k historické látce nijak netíhnete a rýmy vám evokují spíše rýmu, nejspíš teď držíte v ruce knihu, která může Váš pohled nadobro změnit.

Historie v hádankách je nenáročné, přesto inteligentní čtení, jež v sobě snoubí zábavu i poznání. Veršované hádanky týkající se známých historických osobností, míst, děl a událostí Vám zpestří všední i nevšední den.

Knihu si můžete buď číst v klidu sami a osvěžit si vědomosti o našich i světových dějinách, případně ji lze číst s někým jako hru, kdy jeden předčítá a druhý hádá. Zahrát si můžete s dětmi, rodiči, prarodiči čo s přáteli, Historie v hádankách je knihou pro každého. Nelze opomenout ani stylové ilustrace doprovázející každou jednu hádanku, případně sloužící jako vizuální nápověda. Přejeme Vám dobrou zábavu!“

Pokud by se Vám nechtělo do knihkupectví, případně neradi odkládáte věci na později, klikněte SEM.

Znovuotevřená knihkupectví a v nich Historie v hádankách

Historie v hádankách

Přátelé, kamarádi, náhodní kolemjdoucí,

máte-li rádi historii a rýmovačky, pak se koukněte na stránky vydavatelské platformy Pointa, neboť nyní máte možnost udělat radost buď sobě, nebo svým blízkým knihou plnou veršovaných hádanek na významné historické osobnosti, místa a události. Kniha slouží k pobavení, sebevzdělání nebo prostě jen k zopakování si již nabytých znalostí historie. Autorkou je Monika Tilečková, která spolupracovala na tvorbě velmi populárních společenských her od Albi Znáte Česko?, Znáte Evropu?, Znáte Svět?.

Knihu si můžete prohlédnout  a případně objednat v předprodeji ZDE.

historie_hadanky

Historie v hádankách

Džinové, draci a jiné příšery

V uplynulém roce se mi podařilo napsat dobrodružný román odehrávající se v oblasti Blízkého východu, a také humornou pohádku, odehrávající se v pohádkovém světě Zdejšího království. Nazval jsem ji Pohádka o drakovi, který neuměl hrát šachy. A jak jste jistě pochopili, objeví se v ní drak, který nebude zrovna nejzdatnější šachista.

Krátce k příběhu: Ve Zdejším království vládne král Ratmír XXIII., jehož jediná dcera právě dosáhla plnoletosti. A tak se podle nepsané tradice o ni přihlásí drak, který se na nebohé princezně chystá hodovat. Drak je to sice strašlivý, ale přesto dobře vychovaný. Proto dá králi týden na to, aby si našel prince, který by se s ním o princeznu utkal. Král nelení a nechává všude po světě vyvěsit inzeráty, ve kterých nabízí statečnému princi ruku jeho dcery a půlku království. Přesně jak mu tradice velí. A také proto, že by současní princové kvůli lásce nebo princeznině spanilosti svůj krk v souboji s drakem asi jen těžko riskovali.

Králův inzerát si přečetl i princ Dobromil ze Smaragdového království, který nezaváhal a vyrazil na zámek i se svým panošem, seč mu nohy koně stačily. Na zámek dorazil na poslední chvíli, ze Smaragdového království to přeci jen byla štreka. Na zámku se sešel s králem a jeho dvěma rádci. Ujištěn, že ho polovina království nemine, se následně vydává na cestu přemoci strašlivého draka a zachránit princeznu. Během svého pátrání po dračí sluji potká postupně prostou ženu, čarodějnici a poustevníka, než konečně narazí na děsuplného starého draka.

Starý a dobře osvědčený motiv v novém zpracování. Pohádka protkaná všudypřítomným humorem, aby bavila, nejen děti, ale i rodiče. Neboť jak říká klasik, pohádky tu jsou hlavně pro dospělé, aby si připomněli, jaké to bylo, když byli dětmi. 😊

Přes svůj motiv je to pohádka nenásilná. Všechno dobře dopadne, hlavně proto, že si hlavní protagonisté, princ a drak, navzájem pomohou. A přes jisté zásadní rozdíly a odlišné pohledy na svět, se spřátelí de facto jen proto, že se vzájemně poznají. Toho nedosáhnou jinak, než že spolu budou vést dialog založený na vzájemném respektu.

Dalším významným motivem pohádky jsou tradice. Udržovat tradice je důležité, ovšem některé z nich postupem času ztrácejí na významu a do moderního světa již nepatří. Přesto na nich lidé z nejrůznějších důvodů neustále lpí. Nad takovými tradicemi je ale potřeba se čas od času zamyslet a říci si, jestli ještě mají smysl nebo ne. Třeba to, proč vlastně draci unášejí a žerou princezny.

Navzdory pojídání princezen je to pohádka vhodná i pro vegetariány.

První část pohádky si můžete přečíst zde: Ukazka

 

Džinové, draci a jiné příšery

Práce na novém románu

Dlouho tu nic nebylo, protože se dlouho nic nedělo. Nebo dělo, ale rozhodně nic, co by stálo za zmínku… 🙂 Přes zimu jsem dopisoval román číslo 3, který se zove Historky z Podměstí. V současnosti upravuji svůj druhý román, Robotikon, který už přes rok leží u nakladatele a já si myslel, že je hotový. No je i není…

Ale co se stalo, že jsem se odhodlal přijít s novým příspěvkem? Včera, 20. dubna 2018, jsem začal psát nový román, již čtvrtý v pořadí. Zvládl jsme celý jeden odstavec. Na první pohled to není mnoho, ale rozhodně je to víc, než jen první věta. Ač ta je v každé knize tím nejdůležitějším elementem, definuje zbytek textu, který z ní vychází. Ta je ale součástí prvního odstavce, tak je asi všechno v pořádku. Nějaké drobné úpravy jistě ještě přijdou, ale první věta se nezmění. Takže…

První odstavec nového románu:

Jmenuji se John Garfield. Tohle jméno mám na počest nepříliš známého hollywoodského herce, nikoli onoho slavného kocoura. Přičemž je ale pravda, že se svojí zrzavo-hnědou kšticí vypadám spíš jako ten legendární kocour než polozapomenutá hvězda éry černobílého filmu. No a přestože jsou oba Američané, o mě se tvrdí, že jsem Brit. Ale tohle všechno nemá nic společného s tím, čím jsem se proslavil, jak mě teď zná celý svět. Takže… možná bych měl raději začít znovu. Takže… Jmenuji se John Garfield a jsem znám jako muž, který zabil papeže.

 

Práce na novém románu

CONiáš 2017

V sobotu 23. září se uskuteční v Městské knihovně v Praze další ročník CONiáše. Tentokrát bude ve znamení českého lva, tudíž se vše bude točit kolem tuzemské fantastiky. Den to bude zábavný… program pestrý. Setkáte se s řadou českých autorů, vyslechnete nějaké ty zajímavé přednášky… například jednu o české fantastické komunitě od univerzitního pedagoga Antonína K. K. Kudláče.

Já tam samozřejmě zase nebudu… neboť mě čeká služební cesta na slunné Kapverdy (nene, nekecám, opravdu tam jedu na služebku), nicméně to bude letos již naposled.

Podrobnosti o události naleznete na facebookovém profilu a nebo ne webu knihovny.

CONiáš 2017

Výsledky ankety mezi čtenáři Edice Pevnost

Mezi čtenáři Edice Pevnost proběhla letní anketa o nejhezčí knižní obálku edice. Vybíralo se z třiadvaceti obálek, od 87. svazku až po ten úplně poslední, tedy jen z těch, po změně formátu a grafiky, od té doby, co je věnováno více prostoru obálkové ilustraci.

Obálka Eposu o panáčkovi od Žanety Kortusové se umístila na krásném třetím místě. Vítězem ankety byla obálka ke knize Jany Rečkové Jáma a dům, jak jinak než od slečny Kortusové, talentované mladé grafičky. Na druhém místě byla obálka ke knize Milana Fibigera Hra o nežádoucí od výtvarníka Zdeňka Řeháka.

Ankety se zúčastnilo 224 čtenářů.

Odkaz na anketu zde

Pevnost

Výsledky ankety mezi čtenáři Edice Pevnost